Díky sociálním službám poskytovaným přímo v terénu mohou vaši blízcí i nadále žít ve svém přirozeném sociálním prostředí a udržovat vztahy, které jsou pro ně důležité – tedy mohou získat veškerou potřebnou péči prostě doma.
Podporu, kterou potřebujete možná právě vy, hledejte v Elektronickém katalogu sociálních služeb Jihomoravského kraje na prostedoma.jmk.cz.
Pomoc, která přijde k vám domů
Jaké jsou výhody sociálních služeb v terénu?
Díky podpoře terénních sociálních služeb se senioři ve vaší obci nemusí stěhovat z domu v momentě, kdy se o sebe nedokážou postarat.
Podpora terénní služby znamená i pomoc pro pečující rodinu, která nemusí vědět, jak se o nemocného nebo nemohoucího člena rodiny správně postarat.
Terénní sociální služby poskytují pomoc a podporu podle potřeb každého člověka. Vždy se domlouvají konkrétní úkony tak, aby se co nejvíc podpořila samostatnost a důstojnost člověka.
Prostě doma - Jak to skutečně funguje?
Poznejte opravdové příběhy lidí, kterým terénní sociální služby poskytly podporu při naplňování jejich potřeb.
„Kateřina zůstala po úmrtí manžela ve svém domě zcela sama, nemá děti ani vnoučata. Se sousedy se vídá pouze v kostele, kam chodí téměř každou neděli, přestože má problémy s chůzí. Místní farář si všiml, že poslední týdny chodí Kateřina pořád ve stejném oblečení a chová se zmateně. Promluvil si s ní a zjistil, že už nezvládá péči o domácnost a nedostane se už sama ani do vany. Domluvili si schůzku s terénní sociální pracovnicí, která Kateřině pomohla vyřídit příspěvek na péči. Od té doby za ní pravidelně jezdí pečovatelka, která jí pomáhá s koupáním i úklidem domácnosti.“
„Josef žije sám v bytě, s rodinou se nestýká a kontaktu s lidmi se vyhýbá. Všichni ho mají za místního podivína. Josefova sousedka Marika si všimla, že přes den skoro nevychází z domu a hlasitě se hádá sám se sebou. Marika se domluvila se starostou a díky sociálním pracovnicím z nedalekého města začal k Josefovi dojíždět terénní pracovník, který mu pomohl zhoršení psychického stavu zvládnout. Josef některé dny dochází do denního centra, navštěvuje terapeutickou dílnu, a i podle sousedů je už na tom lépe.“
„Věra byla donedávna aktivní, pravidelně chodila do klubu seniorů hrát karty, každou středu odpoledne měla schůzku v kavárně se svou nejlepší kamarádkou. Když uklouzla na náledí a zlomila si nohu, už se z toho pořádně nezotavila. Chodí o chodítku, bojí se chodit sama ven, aby znovu neupadla a nezranila se. Dcera Věře pořídila nouzové tlačítko na krk, aby si mohla kdykoliv zavolat pomoc. Obrátila se také na sociální pracovnice, které Věře pomohly nacvičit chůzi s chodítkem tak, že už zase chodí nejen na kávu.“
